Rituály krásy a péče o sebe jako postupné kroky k tomu mít se rád
Od dětství jsem o sebe pečovala. Byla jsem si schopná za 3000 Kč koupit řadu Kerastase ve svých 18 letech ( v té době to byly z brigád fakt peníze). Dělala si masky, koupele, parní lázeň na obličej, cvičila. Dodnes to dělám, i když možná měně často jak v pubertě. A přeci jen se něco změnilo. Jako teenager člověk hledá své místo, své pravdy a moc si nevěří. Pak vlítnete do světa dospělých a zjistíte, že nefunguje ideálně. Lidem v práci taky žerou úkoly psi, dospělí nedodržují slova, první zlomená srdce a nějak hledáte, jak to vlastně všechno je a kdo je Vy. Postupně odlupujete, co myslíte, že chcete a snažíte se vyznat v emocích.
V pubertě přebývaly dny, kdy jsem si říkala, že nejsem vůbec hezká, jsem tlustá a tak. Někdy jsem nešla radši ani ven. Asi aby se na mě svět nemusel dívat. No řekla bych, že to vlastně známe všichni. Kupovala jsem si značkové drahé oblečení a s tím i na malou chvíli trochu sebevědomí. Všechny kosmetické procedury byly tehdy spíše honbou za krásou, kterou nešlo dohnat. Protože pravá krása a sebevědomí jde zevnitř ven.
Tak jak člověk sbírá moudrost a zkušenosti, přichází i sebejistota a vědomí toho, co člověk chce a i toho, co už rozhodně nechce. A zřejmě právě i proto si my ženy pak užíváme život a sex daleko více po té třicítce.
Dnes?
Dnes si je užívám svoje rituály krásy a zdraví, protože mi dělá radost o sebe pečovat a hýčkat se. Dělá mi radost projevovat sobě, svému tělu i každičké mé buňce lásku. Možná i za ty všechny zlé myšlenky, které jsem k sobě vysílala. Tahle praxe k sebelásce mi skvěle funguje.
Ale jak se to dělá?
Je spoustu různých cest. Mě pomohlo pro sebe něco hezkého udělat, pečovat o sebe se. Je to jednoduché a dá se začít hned. A někdy tyto jednoduché věci přinesou více než hloubání se v v traumatech, karmě, co bylo v dětství apod. Prostě praxe v tom se chovat k sobě hezky a laskavě těmito drobnými kroky.
Jednoduchost je nekonečná dokonalost. Dokonalost je nekonečná jednoduchost.“ - Leonardo Da Vinci
A jak na to?
Vděčnost. Když je člověk vděčný, nemůže se zlobit, nemůže mít strach, nemůže nenávidět. Vděčně děkuji třeba nohám, že mě nosí po světě, rukám, že se díky nim mohu najíst, očím, že vidím ty krásy tady. Jakékoli poděkováním, co není výrazně emočně v rozporu, co cítíte. Jinak to moc nefunguje.
Pokud se vám třeba hodně nelíbí vaše nohy, nebude vám moc dobře, pokud na ně budete koukat, masírovat je třeba peelingem a říkat: „miluju vás, jste krásné“. Budete příliš v rezistenci s tímto tvrzením. Spíše posílíte frustraci a nebude to fungovat. Pozitivní myšlení je fajn, ale je třeba vědět, jak správně na to. Pokud Vám v autě svítí kontrolka, čeho dosáhnete tím, že jí přelepíte smajlíkem? (Myšlenka z knihy Požádej a bude ti dáno)
Je třeba vybírat taková tvrzení, ze kterých máte lepší nebo dobrý pocit. Vrátím-li se k příkladu. Můžete zkusit poděkovat, že díky nim můžete chodit, běhat. Procítit vděčnost a lásku za tu službu, kterou pro vás denně dělají.
Rituály
Rituál může být cokoli. Moje nemilovanější rituály jsou:
Celotělový peeling a maska v jednom
Promasíruji celé tělo jemnými kávovými zrny mým oblíbeným peelingem a maskou v jednom. Někdy si jen tak užívám příjemnou masáž a když to chci ještě povýšit, děkuji tělu i mé pokožce a říkám si krásná slova
Havajský rituál
Pátek večer u mě patří havajskému rituálu s mojí milovanou Honuou. Jdu krok po kroku dle rituál setu.
Kafe a nehty
Středa dopoledne u mě patří práci. Začínám kávou a lakováním nehtů. Výhodou šetrných laků na nehty je, že si dáte v klidu kafe i lakování, protože vám nesmrdí celá kancelář. Je to taková 15 minutová meditace moderní ženy :D. Miluji upravené ruce. Dělá mi jednoduše radost pěkná manikúra.
Znáte, jak se děti na sebe rádi dívají a přirozeně se milují? Moje dcera se na sebe směje do zrcadla, ráda kouká na svoje fotky a videa. Moc si přeji, aby jí to zůstalo. No a vychovává se příkladem. Přibyla mi tedy motivace. I když mě zavalí povinnosti nebo chmury, vždy aspoň jednou týdně věnuju čas pro sebe. I kdyby by toby lo jen 10 minut na kafe a nehty.
S láskou,
Denisa